. na Blog.cz

Hello,

odcházím. Definitivně a nenávratně. Možná jste zaregistrovali, že rubriky mizí. Mažu je a až projdu veškeré rubriky a vyberu, co se mi na nový blog hodí, smažu všechno. Zde již nebudu psát žádné články. V blogaření pokračuji na blogu www.countryside.blog.cz . Již teď tam můžete nalézt některé články od tud a nové, psané mou rukou, se tam objeví ještě dnes. Můžete se těšit na spousty nových témat. Cestování, rostliny, léčení, rozhovory.. ale více o blogu už najdete přímo na něm. A mimochodem.. v září by tento blog oslavil tři roky :o).

Evule

Drazí přátelé a známí, slavnostně vám oznamuji, že nový blog je již na světě. Už jsem z toho byla nervozní, protože jsem nemohla vybrat dobrý název, ale snad už ho mám. Ted na něm budu pracovat. Můžete se těšit na nové okruhy, které budou zařazeny (cestování, bylinky, jedlé rostliny a houby, rozhovory), ale samozdřejmě zůstanou i staré obory, jen v pozměněné formě. Název si nechám zatím pro sebe. At to můžu všechno vklidu připravit. Zatím pa.. mám v hlavě už spoustu nových článků :) Evule

Ahoj, ahoj,

moc nepíšu, já vím. Ono vlastně ani není kdy nebo o čem, ale dnes jsem našla ve fotáku nějaké staré fotky z lesa, tak vám je sem dám. Jsou to fotky ze sbírání odpadků. Vím, že jsem s tím už asi otravná, ale lepší takový článek než žádný, no ne? :o)

Tohle jsou lesy v okolí Trnavy. Tohle je zrovna oblast, kde ty odpadky přibývají jako houby po dešti. Je mi to líto. Tak se občas snažím tam zajít a vysbírat aspon kousek. Skládám ty odpadky na cestu a pak přemýšlím jak to odnesu. Ono je to totiž k nám domů docela kus a nemůžu ty flašky nosit po čtyřech :-D. Když už po několika dnech sbírání, tam opět jdu, většinou zjistím, že je někdo odvezl :o). Lidé jsou hodní. Když je to na cestě, většinou se někdo slituje :o). Teda mám podezdření, že to dělají pořád ti samí lidé :o). Taky jsem tam měla ceduli, aby lidé neházeli odpadky do přírody, ale nešla mi moc dobře přibít a někdo ji, když jsem tam nebyla, přibil lépe :o).

.

Tak, serie fotek začíná

.

.

.

.

.

.

.

Hezký den s :o)

Jo a můžete se těšit na rozhovor s jednou velice zajímavou paní, který sama udělám.

Evule

AHoj, ahoj,

dnes nechci psát dlouhý článek ani nic podobného. Za  prvé nemám náladu a spíš bych vás otrávila :-P a za druhé (sakra ted jsem našla pod pohovkou emu :-D, kočku. Bůhví jak dlouho tu je :-D. Takže moment. Už je venku :o)). No a za druhé, jdu ted s Maxíkem ven (musím vychytat chvíli, kdy neprší) a pak jedu za mamkou do porodnice. A mimochodem, vy asi ještě nevíte, že mám va nové bráchy, co? :-D jsem vám to zapoměla říct. Takže, jsou to dvojčata, Tonda a Honza. Oba přes tři kila. Narozeni 21.7.2010. No a pak jdu ještě makat, ale nebojte se. Nové články se rodí už v  mé hlavě a ještě nemám název pro novy blog, tak to musím taky dohnat (líbí se vám třeba www.earth.blog.cz ?? to je takový nápad. Jsem bezradná :-/)

+ písnička pro vás (doufám, že tu ještě nikdy nebyla, když jo, tak prominte)

.

.

A ještě jednu si nemůžu odpustit. Můj oblíbený Serj. Nezlob te se, ale bez něj by to nešlo

Čauvec,

dnes bych chtěla psát o jednom obyčejném dni, který vlastně vůbec nebyl obyčejný.

Ještě než začaly prázdniny, ve škole to začalo být cítit práázdninama. Nechtěla jsem na ně moc myslet. Ano, byla jsem ráda, že se nebudu muset učit a nebudu se muset snažit komunikovat a působit mile na ostatní, ikdyž mi to vůbec nejde. Ale na druhou stranu všichni mluvili, že pojedou tam a tam, s tím a tím. A já jsem viděla jen dva měsíce o samotě. Ale pak do mého života lehkým krokem vztoupil někdo, kdo ho změnil od základu. Někdo bez koho bych se tady sama asi zbláznila. A tak už nejsem tak uplně sama. Skoro celé tři dny v  týdnu jsem tedy štastná :o). Občas mě vysvobodí i má jediná, nejlepší kamarádka a sestřenka v jednom :o). Ale i přes to, že mám tyto dva úžasné lidi, jsem někdy celé dny sama. V lese a na loukách dosytosti ochutnávám samoty, tak moc, že se jí někdy až zalknu. Občas je mi smutno, když běhám lesem a představuji si, jaké to je s někým mluvit, být.

  Dnes jsem oběvila někoho, koho jsem sice již dlouho znala, ale nedošlo mi, jak moc si můžeme vzájemně pomoci. Šla jsem k babičce. Než jsem vešla do domu, stavila jsem se pohladit Maxíka, bernského salašinského pejska (nebo jak se jmenuje rasa tohoto psa :-)). Skákal až se otřásala celá voliéra, když mě uviděl, byl plný nevybyté energie. Koukala jsem na něj a zželelo se mi ho. Vzala jsem vodítko a šli jsme na procházku.

  A najdenou, když jsme šli tichým, klidným lesem, nikde ani noha, ucítila jsem pocit, který jsem celý den postrádala. Už jsem nebyla sama :o). Prostě jsme spolu jen tak tiše šli přírodou. Občas něco očmuchal, občas i počůral :-D a někdy na mě koukl, jako by se chtěl ujistit, že pořád jdu s ním. Čas od času jsme se zastavili, já jsem si sedla na pařez a on se spokojeně stulil k mým nohám. Na "pac" mi podal ťapku a já ho za to děsně chválila :o). Připomělo mi to chvíle s pejskem, který tu už chvíli není, ale pořád žije v mém srdci. Denošek. Nikdy nezapomenu, když jsme přijeli po týdenní dovolené přijeli domů a on byl tak hrozně štastný, že jsme konečně doma, že se třepal jako osika, zběsile mával ocáskem a dáli se říci, že se psi usmívají, usmíval se :o). Takového si ho pamatuju. Jako oddaně milujícího psa. V tom se mu Maxík podobá.

 Byl udýchaný a já jsem neměla u sebe žádnou vodu a tak jsem mu našla velkou kaluž. Málem jsem praskla smíchy, když místo aby se napil z okraje, se probrouzdal vším tím bahnem a napil se až když byl uprostřed kaluže :-D. Pak mě taky řádně zašpinil, aby mi to nebylo líto :o). Ale mi to nevadilo, spíš mě to rozesmálo :o).

 Když jsem ho po hodině a půl vracela do voliéry, byl tak utahaný, že tam poslušně zůstal a ani nekladl odpor. A nebyl sám :o).

  A tak jedna osamělá dívka našla spřízněnou duši v němém příteli a jeden nevyřáděný pes spiklence pro dlouhé procházky.

 A mně dnes něco došlo. Vlastně nejsem vůbec sama. Mimo mého pokladu, miláčka a lásky, Lianka, mám taky ůžasnou sestřenku, dvě nezpoutané, hrdé kočky Emu a Pampelišku, věrného přítele psa Maxe, vtipnou želvu Reachel, metalového králíka Edu, několik stromů,ke kterým se můžu kdykoliv přitulit a nechat si vyléčit srdce, ...  Vlastně nejsem až tak sama :o), ikdyž si tak leckdy připadám.

 A ještě něco jsem tímto článkem chtěla říct. At už to vnímáte nebo ne, zvířata nejsou jen zvířata, jak my lidé s oblibou říkáme. Zvířata jsou cítící bytosti, které dokáží rozesmívat v těžkých časech, zahnat samotu a být věrní. Nepodcenujte je :-). Miluju je.

Hezký večer (pokud jste se dočetli až sem :o))

Evulka

Ahoj, ahoj,

tento blog existuje už od září roku 2007, což budou za chvilku tři roky. Ušel dlouhou cestu. Měnil se společně se mnou. Od naivní snůšky okopírovaných keců se pomalu přesouvá k alespon trochu kvalitnímu čtení (jak aspon doufám). Jsou tu ovšem staré články, se kterými třeba už ani nesouhlasím. Navíc název blogu už neodpovídá obsahu a spíš se za jeho naivnost stydím (nadejeprozvirata). Takže je definitivně rozhodnuto. Blog si balí kufry, bude přestěhován. Ještě nemám vybraný název, ale už hledám :o). Pokud chcete, můžete se zapojit do hledání názvu a nějaký navrhnout (ano, už vidím ty hordy příspěvků :-D.. no, co už, ale kdyby jste chtěli..). No jo, příliš mnoho čtenářů se nezapojuje do debat, které by mohly v komentářích probíhat. Samozdřejmě, byla bych ráda, kdyby to tak bylo, ale na druhou stranu se o tento blog nestarám, aby se někomu líbil. Nevznikl, aby někoho okouzlil. Jsem tady, abych mohla vyjádřit své myšlenky. Ve skutečnosti to moc nedokážu, tak se alespon vytahuju tady :-P. Ale skutečně.. je mi ukradené, zda tu chodí hordy lidí, nebo člověk denně. Blog tu byl a bude, at chcete, nebo ne :o). Ale je fajn, že moc "nepřátel" tady nechodí. Moc nadávek jsem tady nezaznamenala.

Tak se mějte a těšte se na nové uspořádání a nové články na novém blogu(nějak moc nového :o))

Evule

Ahoj, ahoj,

já jsem tak nějak asi měla napsat oznámení, zda jsem přežila mé dny poslepu, že? Hups, no..Přežila jsem, opravdu :o). Ovšem z původních tří dnů se to zkrouhlo jen na jeden.

  Nečekala jsem, že se to rodině nebude líbit. Vlastně jsem je ničím neobtěžovala. Celý den jsem dělala domácí práce, tak jako obvykle. Nic pro mě nemuseli dělat. Akorát jsem se párkrát trošku praštila (trošku :-D) .. no, třeba když jsem si chtěla sednout na křeslo. Našla jsem si  chytátko (či jak se tomu říká, snad víte, co myslím :o)) a sedla si. Jáké bylo však mé překvapení, když jsem vzápětí seděla na zemi. Proto vám radím.. pokud si budete chít  sednout ve tmě do křesla, vždycky si před sednutím nahmatejte obě chytátka. Mohlo by se lehce stát, že si sednete přímo vedlo křesla :o).No a pak jsem, když už bylo k večeru , narazila hlavou do zdi a naši už to nějak nedali :-P. A vzhledem k tomu, že jsem celý den cítila, jejich postoj k mé činnosti, rozhodla jsem se pokus ukončit. Nechtěla jsem , aby si mysleli, že jsem ještě věčí blbeček, než se doposud domnívají. Ale taky se musím přiznat, že jsem pak byla i trochu podvědomě ráda, že nemusím žít další dva dny ve tmě.  Uvědomovala jsem si, že to mají nevidomí lidé velmi těžké, ale skutečně pochopíte, jaké to je, až když si obujete jejich boty (či jak se to říká :-)).

  Když jsem se ráno probudila, byla jsem už "slepá". Vzápětí jsem pocítila neuvěřitelnou lítost a stesk po vidění. Postupem dne jsem si trochu zvykla. Pak mě zas hrozně štvalo, že nemůžu dělat věci rychle, tak jak jsem byla zvyklá, a všechno jsem dělala nemotorně. Ale možná že bych si byla časem jistější a všechno bych se naučila dělat stejně jako dřív. Ke konci dne jsem byla chvilkama už dost vzteklá, protože mi nic nešlo :-D.

 Hned k ránu přede mnou stál zásadní problém. Nanesení zubní pasty na kartáček :o). Nevěřili by jste, jak je to těžké, když to děláte poslepu. Pak jsem se pokoušela natřít chleba. Ovšem více marmelády skončilo na talířku, než na pečivu :o). Pokoušela jsem se taky umýt nádobí. To mi docela šlo, ale musela jsem se velmi soustředit. Měla jsem nádobí rozložené po celé lince a vůbec jsem neměla tušení, kde je co. A tak po ní šmátrala, než jsem něco našla a pak jsem se snažila analyzovat, co to je.

 Nevidomí lidé jsou asi velmi trpěliví. A mají dobrou paměť. Neustále si totiž musíte pamatovat, co jste kam dali. Tím jste pořád ve střehu.

 Šla jsem se taky projít ven. Když jsem chodila po takové lesní cestě, šlo se mi dobře, protože jsem se snadno mohla orientovat podle toho, co jsem zrovna měla pod nohama. Ta cestička byla tvořena vlastně dvěma pruhy proježděnými od kol aut a uprostřed byl pruh trávy. Takže jsem lehce poznala, kdy jdu po kamení a kdy po trávě. Horší to pak bylo na louce. Nedokázala jsem vůbec odhadnout, kde se zrovna nacházím. To bylo opravdu těžké, ikdyž tu louku dobře znám.   

  

  Když jsem se nemohla spolehnout na oči, začala jsem si více všímat zvuků a vítru, který proudil kolem. Po delší době bych určitě dokázala vnímat více. Docela mě to facinuje :o).

  Díky tomuto dni jsem si uvědomila pár věcí. Začala jsem si více vážit toho, co mám. Ale to je pro lidi typické. My si totiž neuvědomujeme, co máme, dokud o to nepříjdeme. Když najednou nemůžete používat oči, pochopíte, co jste vlastně měli. A taky mi konečně došlo, že když něco nevnímate, či nevidíte, nemusí to vždycky znamenat, že vám to někdo neukazuje (tohle je jen úryvek pocitů a myšlenek, nemusíte to chápat :o)).

  Když jsem si večer sundala šátek, přišlo mi najednou všechno moc krásné. Krásnější než kdykoliv před tím. Byly to tak úžasné barvy :o). Taky to byla velká úleva a všechno bylo tak neobvykle snadné. Prostě jsem se už nemusela pekelně soustředit na všechno, co dělám. Myslím, že mi tato, byt krátká zkušenost moc dala. Hlavně jsem nahlédla do světa, který jsem si před tím nedokázala představit. A snad jsem taky lépe pochopila lidi, kteří v tomto světě žijí. Ale nemohla jsem poznat uplně, jaké to je, být nevidomý. Ano, zkusila jsem spoustu věcí, se kterými se denně potýkají, ale já jsem existovala s vědomím, že je to jen na pár dnů. Jaký asi musí být pocit, že je to třeba na celý život? Nevím a nechci si to ani představovat.

Obdivuju lidi, kteří to dokázali zvládnout a překonali každodenní překážky. Moc, moc držím palce lidem, které něco takového potká. Rozhodně se jim dá pomáhat. To nejmenší, co můžete udělat, je informovat se, jak se chovat, když potkáte nevidomého. Pak taky existují různé sdružení, kde se člověk může stát dobrovolníkem a vzít někoho třeba jen na koncert :o) .. (tady např. něco ze zlína http://www.sons-zlin.cz/jak_muzete_pomoci_dobrovolnici.html)

Mějte se hezky a opatrujte se

Evulka

Čauvajs :o),

tak.. zítra to začne. Dnes večer, než usnu, si zavážu oči a když se ráno probudím, budu "slepá". Nakonec budu po slepu jen dva dny. Protože třetí mám první hodinu angličtiny a tu nemůžu zrušit. Ale myslím, že dva dny budou bohatě stačit. Ten třetí by to bylo možná i jednodužší než předešlé dva dny, nevím. Musím si dnes pořádně uklidit v pokoji a zapamatovat si, kde co je. A taky si nastavím do mobilu upomínky na každou hodinu, abych věděla kolik je hodin, kdyby mi to neměl kdo říct. Celý den se budu snažit vykonávat běžné činnosti a půjdu taky ven, do lesa a na louku. Večer pak přijede moje milovaná sestřenka Elinka a druhý den s ní pojedu do města.

Asi to není moc zajímavé čtení, ale číst to nemusíte, mi stačí, že to sem můžu napsat :-D. Už se docela těším. Moc mě zajímá, jaké to je. Snad pak taky lépe pochopím, co prožívají lidé, kteří trvale nevidí. Jsem prostě zvědavá, jaké to je. Už se psychicky připravuju na to, že budu samá modřina, jak budu o všechno zakopávat a do všeho narážet. Ale to já jsem už ted, protože jsem furt v lese a občas mě napadne nějaká hovadina, jako třeba přeskočit vysoký plot (od toho mám jizvu na noze do teď :-D).

Tak se mějte hezky a myslelte na mě, at se nezabiju :o)

Evulka

Ahoj, ahoj,

přidávám nějaké mazec videa od Greenpeazáků.. více jich najdete na - http://www.youtube.com/user/GreenpeaceCzech

.

.

.

.

.

.

.

.

.

a ještě jedno

Pěkný večer

Eva

Ahoj, ahoj,

nám študákům začaly prázdniny. Já o prázdninách brigádničím a nemám žádné plány. Nikam nejedu, žádná dovolená ani tábor. Takže vymýšlím blbosti a mám čas na splnění svých plánů, na které se přes rok nedostalo. Navíc jsem našla svou spřízněnou dušičku, takže doufám, že s ní budu trávit alespon část volného času :o). U tohoto mojeho pokladu jsem se taky inspirovala k jednomu experimentu, který hodlám provést příští týden. Chtěla bych vás předběžně informovat o mém záměru.

Bude se jednat o tři dny po tmě. To znamená, že si na tři dny zavážu oči a po tuto dobu vůbec nebudu vidět. Nejedná se tak ani o pomoc někomu, ale chci více poznat svět slepých. A chci zjistit, co se stane, když tak náhle vyřadím smysl, který používám snad nejvíce. Chci to prostě zkusit :o). Asi to nebude vůbec lehké. Zkoušela jsem se jen po slepu najíst a vůbec mi to nešlo. Tak nevím, co budu dělat. Rozhodně to bude zajímavé a bude to užitěčná zkušenost. Budu dva dny doma a v tyto dny budu chodit ven, budu zkoušet vařit, jíst, uklízet, "dívat" se na televizi a tak podobně. Prostě si vyzkouším všechno doma a trochu se v tomto světě aklimatizuju. A třetí den vyrazím do města. Už jsem zlanařila moji velmi hodnou a ochotnou sestřenku, která mě bude doprovázet, protože jinak bych to asi nezvládla. A zkusím tak, jak vnímají lidé bez zraku, když jsou ve městě, v houfu lidí.

Až to bude za mnou napíšu vám o všech mých poznatcích. O tom, co se se mnou dělo, jak jsem to zvládla, co bylo pro mě nejtěžší a tak, no :o).

Docela se těším, bude to dobroružství :o)))

Mějte se hezky, drahoušci :-P

Evulezna